K příležitosti výstavy švýcarsko-české dokumentární fotografky Iren Stehli vznikl rozhovor, který je také součástí tištěného katalogu.
Iren, když jste na začátku 70. let navštívila tehdejší Československo, měla jste čerstvě po maturitě. Jaký to byl pocit cestovat tenkrát ze západu na východ?
Do Československa jsem cestovala už jako dítě od začátku šedesátých let, když jsme navštěvovali naše české příbuzné. Byla to úplně jiná realita, která se ve všem lišila od života na západě. V té době jsem si to ale ještě do hloubky neuvědomovala, Praha se mi prostě strašně líbila.
Slavistiku jste v Praze studovala první rok svého pobytu. Jak jste se vlastně dostala k fotografii? A co bylo spouštěčem vašeho rozhodnutí začít studovat tento obor?
Když jsem jela po maturitě do Prahy, nevěděla jsem o fotografování nic, ani jsem nefotila. K fotografování jsem se dostala více méně náhodou. Když jsem se připravovala na vysokoškolské studium, spřátelila jsem se s dívkou, která v té době externě studovala fotografii na FAMU a která měla velmi romantickou temnou komoru v Praze na Malé Straně, kde dělala reprodukce pro Akademii věd. Právě v této temné komoře vlastně vznikl můj zájem o fotografii. Dalším podnětem byl fakt, že jsem se ocitla v novém a docela jiném prostředí, poznala jsem jinou a hodně odlišnou kulturu. Byl pro mě nový způsob bydlení na studentské koleji, rytmus života studentů a všech lidí vůbec, odlišný krajinný a urbanistický ráz Československa obecně a Prahy zvláště. Fascinovalo mě všechno od oblečení lidí přes jejich veřejné projevy a různost typů po ulice, obchody, tramvaje, taneční zábavy, bufety. Prostě všechno bylo jiné. V té chvíli ve mně vznikla spontánní potřeba fotografií zachytit všechno, co na mě působilo, a chtěla jsem vyjádřit své pocity. Fotografie se stala mojí velkou vášní.
Když si prohlížím vaše fotografie pražské rybárny nebo krejčího Slámy, vybaví se mi Hrabalovy
„perličky na dně“, pábitelští hrdinové, které známe i z filmového pojetí československé nové vlny.
Je tato souvislost s vaší tvorbou na místě? U Libuny jsou to už zcela jiné emoce…
Krejčí do toho dle mého názoru zapadá víc než Rybárna. To byl pro mě skutečně takový český
pábitel – tito lidé mě fascinovali v jejich autentičnosti a přirozenosti.
Práce na tak rozsáhlém cyklu jako je Libuna s sebou nese notnou dávku disciplíny. Své místo
má zde také, jak píše ve svém textu Anna Fárová, „neustálá selekce, sestavování, zdůraznění
smyslu a směru, dotažení záměru.“ Je ve vašem životě někdo, kdo je vám v tomto ohledu
rádcem a duchovní oporou?
Ano, zcela jasně Anna Fárová. A také fotograf Dušan Šimánek.
Jaké bylo vaše seznámení s Libunou?
S devatenáctiletou Libunou jsem se setkala poprvé v roce 1975 na studentské koleji v Praze, kde jsem v té době bydlela. Ona a její matka tam pracovaly jako uklízečky. Jednoho dne mě Libunina máma požádala, jestli bych ji nemohla vyfotografovat u ní doma. Navštívila jsem ji a byla tam také Libuna. A tak jsem začala fotografovat matku i dceru. Libuna mně pak též pozvala k sobě do bytu. Začala jsem ji vyhledávat častěji, a tím jsem poznávala stále hlouběji její všední život, vymezený malým bytem, přibývajícími dětmi, nedostatkem peněz a malou zodpovědností manžela. Čím více jsem ji poznávala a pozorovala, tím více stoupal můj obdiv a úcta k její životní síle, hrdosti, důstojnosti a nesobecké lásce.
Je pro vás důležité zdůrazňovat v tomto souboru romskou národnost jeho aktérů?
Libuna mě zaujala především jako žena a člověk. Byla pro mě výjimečná. Její romská národnost byla pro mě druhořadá, i když jsem se skrz ni hodně o romské národnosti dozvěděla a pochopila.
Do Česka se pravidelně vracíte. Jste stále v kontaktu s rodinou Libuny?
Ano jsem. I když Libuna zemřela v roce 2009 jsem stále v kontaktu s její dcerou Vladěnou,
která žije se svou početnou rodinou v Praze.
Knihy se Libuna tedy ještě dočkala. Jaká byla její reakce? A měla možnost zhlédnout vaše
fotografie v galerijním prostoru?
Když knížka Libuna na podzim roku 2004 vyšla, jela jsem s ní hned za Libunou do Belgie, kam v létě 2004 odešla za svým přítelem Johnym, pozdějším manželem. Ukázala jsem jí knížku. Dlouho si ji mlčky prohlížela. Bylo to hodně dojemné. Napsala mi toto věnování: „To je skutečně můj příběh. Tato kniha projevuje skutečnost mého života a ráda bych o tom i napsala na památku, pro moje děti i vnoučata. Především zato děkuji Irence, která se mnou sdílela kus mého života a vypracovala tuto knihu. Děkuji, Siváková Libuše“. Myslím, že na knihu byla pyšná. Možnost zhlédnout fotografie už bohužel neměla, zemřela předtím, než jsem soubor vystavila.
Po skončení studií na FAMU jste se vrátila zpět do Švýcarska. Pokračovala jste ve své
fotografické práci i tam? Respektive měla jste vůbec prostor pro svou volnou tvorbu?
Ve Švýcarsku jsem se musela hlavně starat o živobytí a dělat zakázky. Pracovala jsem pro různé noviny a časopisy, dělala reportáže a fotky pro švýcarské filmy. Jakmile jsem měla čas a dost peněz, odjela jsem do Prahy a pokračovala na svých projektech. V tomto ohledu (z fotografického hlediska) jsem se do Švýcarska nikdy pořádně neponořila. Za těch deset let,
co jsem tam strávila, jsem se nikdy nepustila do velké „vlastní“ práce. To z časových důvodů ani nebylo možné.
V devadesátých letech jste se opět vrátila do Česka jakožto ředitelka pražské centrály
švýcarské kulturní nadace Pro Helvetia. Jaké zkušenosti vám tato změna přinesla?
Práce v pražské pobočce švýcarské kulturní nadace Pro Helvetia byla v mém životě velkou změnou. Umožnilo mi to zase žít v Praze a mít pravidelný výdělek, což mi dovolilo sledovat zase víc své vlastní fotografování. Navíc práce v nadaci byla velmi zajímavá, mnohostranná a obohacující, protože v devadesátých letech byla naše kancelář místem intenzivních setkávání.
Zabýváte se teď ve své volné tvorbě nějakým novým výstavním projektem či přípravou knižní
publikace?
Momentálně probírám a třídím svůj archiv.
Ptala se Terezie Foldynová.
