Kurátor: Tomáš Pospěch
Karel Bucháček i při své náročné profesi matematika, podrobně a přitom nepopisně, s důrazem na osobité vidění, zachytil invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968. V následujících letech normalizace fotografoval život na nově vystavěném panelovém sídlišti v Praze-Bohnicích, asanaci části Žižkova, Holešovic a dalších čtvrtí Prahy včetně centra poznamenaného stavbou metra, prvomájové oslavy, Matějské poutě, dostihy ve Velké Chuchli, celonoční čekání ve frontě na nové televizory, hry dětí na ulicích. Zachytil ale také protirežimní demonstrace v letech 1988–1989, blahoslavení sv. Anežky, rozehnání demonstrace na Národní třídě, sametovou revoluci, volbu Václava Havla prezidentem a jeho uvítání po příjezdu z projevu z kongresu Spojených států. Tento pražský deník Karla Bucháčka je rozsahem záběru a snahou o systematické pokrytí každodennosti i osových událostí v Praze ojedinělý. Přesto se nikdy nedočkal zveřejnění a výstava v ostravské galerii Díra je Bucháčkovou první, i když bohužel už posmrtnou, výstavou.
Jako stavební inženýr a především matematik, působil na jednom z ústavů Akademie věd. Ve svém volném čase často vyrážel do hor a později byl také zahrádkář. Mimoto také náruživě fotografoval. Archiv, který po sobě zanechal, čítá mnoho desítek tisíc snímků. Fotografii nestudoval, ani se jí neživil, dobovým slovníkem řečeno, byl amatérský fotograf. Na konci sedmdesátých let se stal členem fotoklubu Ústředního kulturního domu železničářů (ÚKDŽ), ale Karel Bucháček nejevil přílišný zájem o uměleckou fotografii a témata běžná pro tehdejší amatérskou fotografii. Pro jeho
fotografie bylo podstatnější, že zde v roce 1983 pod hlavičkou klubu s přáteli založili skupinu Město, jejímiž členy byl mimo jiné také František Dostál, Josef Husák nebo Josef Zink. Navzdory nepříliš velkému zájmu o momentky ze života ze strany galerií i nepřízni režimu, se rozhodli fotografovat lidi a především dobu, ve které žili.
Karel Bucháček vyrůstal ve středostavovské pražské rodině, otec byl důstojníkem meziválečné československé armády. V takovém prostředí fotografoval od dětství. První snímky v dochovaném archivu, o který se stará synovec Roman Bucháček, jsou z roku 1964. Je z nich patrné, že se už tehdy se Karel Bucháček zaměřoval na momentku. Přirozeně netušil, že takové rozhodnutí ho vedle každodenních situací z pražských ulic postaví před dvě celospolečensky přelomové události, invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 a o dvě desetiletí později nepovolené demonstrace vedoucí k sametové revoluci. Sevřeny mezi invazi a revoluci vytvořil v ulicích Prahy většinu svých fotografií. Zde se odehrávala řada společností pravidelně opakovaných rituálů, ke kterým se Karel Bucháček po dlouhá léta vracel.
Za mnohé připomeňme alespoň Matějskou pouť v Parku kultury a oddechu Julia Fučíka, svátky „Aniček“ v bývalých holešovických jatkách, série komunistických svátků s demonstrativními nástupy a leckdy i povinnou účastí, jako byly volby, Vítězný únor, 1. máj, 9. květen nebo VŘSR. Mezitím se odehrávala celá řada „událostí“, kam lidé chodili dobrovolně. S obzvláštním zaujetím Karel Bucháček sledoval fotbalové zápasy na stadionech Viktorky Žižkov, Bohemians nebo Sparty, dostihy v Chuchli i plzeňskou Portu. Byly to drobné radosti, malá nadechnutí nakrátko pociťované svobody.
Důležitou součást jeho zájmu o dokumentování světa kolem tvořilo fotografování proměn Prahy, především zanikající tváře tradičních čtvrtí. Sledoval výstavbu pražského metra a zástavbu, která musela ustoupit budovaným stanicím. Pravidelně fotografoval asanaci části Žižkova, bourané domy v Holešovicích kolem nádraží, ale také čtvrtí Libeň, Nusle a Smíchov.
Bucháček své fotografie příliš neukazoval, ostatně se často jednalo o snímky, které během normalizace bylo lépe neprezentovat. Velkou část jeho práce neznali ani přátelé ze skupiny Město. Oproti známějším kolegům, například Františku Dostálovi nebo Josefu Husákovi, nebyly fotografie o půl generace staršího Karla Bucháčka nikdy shrnuty v samostatné publikaci, ani představeny samostatnou výstavou. Podle vzpomínek přátel se Bucháček osobně realizoval spíše vědeckou činností.
Dochovalo se jen několik fotografií, které v osmdesátých letech nazvětšoval a společně s přáteli ze skupiny Město jimi obeslal mezinárodní fotografické salony. Nevíme ale, ke kterým fotografiím by se hlásil především, kdyby se neohlížel na to, co bylo přípustné v přidušené atmosféře normalizace ukazovat, a nepřizpůsoboval se vkusu dobové salónní umělecké fotografie. Nezbývá nám tedy než naslouchat archivu, pozorně třídit a spíše se jen domýšlet, co sám autor považoval za podstatné. Za Bucháčkova života byla jeho tvorba známa jen několika přátelům ze skupiny Město a fotoklubu ÚKDŽ. Příbuzní věděli povšechně, že fotografuje, vyprávěl jim vtipné historky, ale o skutečném rozsahu této činnosti neměli tušení. Autorova práce byla poprvé připomenuta až díky iniciativě jeho synovce Romana Bucháčka a fotografa Martina Wágnera, kteří naskenovali několik tisíc snímků a průběžně je zveřejňovali prostřednictvím Facebooku.
Podle vzpomínek příbuzných a přátel byl Karel Bucháček spíše samotář, nikdy se neoženil, neměl děti. Jeho přátelé jej ovšem líčí také jako dobrého a otevřeného společníka se smyslem pro humor a se schopností poutavě vyprávět. Byl sice členem neformální skupiny fotografů Město, ale při své introvertní povaze stál spíše stranou dobového amatérského fotografického hnutí a nesdílel s ním obecně přijímaná témata ani estetiku. I z množství dochovaných fotografií je zřejmé, že jej zajímala především dokumentární fotografie, reflexe společnosti a zachycení proměn rodného města. Vedle jedinečného počinu Josefa Koudelky je jedním z autorů, kteří ve velkém rozsahu a s nepochybnou obrazovou kvalitou vyfotografovali nejdramatičtější momenty invaze v srpnu 1968. S Josefem Sudkem, Ivanem Luttererem, Jiřím Poláčkem a řadou dalších jej pojila snaha zdokumentovat mizející pražskou periferii. Stejně jako absolventi FAMU Pavel Štecha, Dušan Šimánek nebo Iren Stehli pochopil potřebu dokumentace Žižkova před jeho připravovanou asanací. Jako jeden z mála zachytil destrukci centra města zasaženého výstavbou metra a dlouhodobě se k tomuto tématu vracel. I s odstupem let stále překvapuje nutkání tohoto introvertního matematika v prestižní akademické profesi dokumentovat nepovolené demonstrace v letech 1988–1989 a zanechat nám tak jedinečné svědectví o postupně se hroutícím komunistickém režimu.
Nejvlastnější metodou vytváření fotografií byl pro Karla Bucháčka opakovaný návrat na stejná
místa a ke stejným událostem, kde jej, slovy Josefa Koudelky, čekala fotografie. Pokorně hledal,
čekal, třídil, vyřezával obraz hledáčkem aparátu a fotografoval, aniž by používal nějaké prvky jasného
zvýtvarňování nebo manipulace obrazu. Navzdory introverzi, ostýchavosti i pomalé metodě tohoto
dokumentování jedinečné doby, v níž každý autor žije, před námi vyvstávají dosud neznámé, a přesto
obrazově silné fotografie.
